Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když rouhání, tak v podání DEICIDE, když kacíř, tak Glen Benton. Neznám zřejmě prvotřídnějšího a špičkovějšího rouhače, než je právě on. Když to se svými parťáky, mezi které nově přibyl i kytarista Mark English z MONSTROSITY, rozbalí, jakoby z jeho úst všemi směry hustým proudem stříkal všechen hnus a špína, které se kdy nabalily na církev, a pod jeho pohledem, zdůrazněným obráceným křížem vypáleným do čela, by se mohly klidně roztřást kolena nejednomu fráterníkovi. Zároveň to však všechno bezpochyby má i odpovídající deathmetalovou důstojnost, jež jakoby doslova odrážela kostelní chlad, typický kostelní odér a vůbec to, že kostel zkrátka není místo, kde má být člověku dobře.
DEICIDE death metal vždycky uměli, o tom není nejmenších pochyb. Však také byli kdysi jednou ze sudiček, která stála u kolébky tehdy ještě mladičkého hudebnímu stylu, a dávala mu do vínku brutalitu, vytrvalost a charizma. Od těch časů však už uběhl nějaký ten pátek, což ovšem mělo na floridskou stálici pramálo vlivu. Jsou tu pořád, čas od času se připomenou stylově téměř krystalicky čistým albem smrtícího kovu, a čas od času se jim to také moc pěkně povede. Ale to se samozřejmě od mistrů svého oboru očekává.
Nejinak tomu je i s „Overtures Of Blasphemy“, jejich dvanáctým řadovým albem po relativně dlouhých pěti létech studiové pauzy, paradoxně s názvem napovídajícím spíše jakémusi drobnému úvodu před čímsi obrovským. Ale nic takového se zde tentokráte nekoná. Tyhle jakoby „předehry“ jsou totiž naopak hlavním dějem výpravného představení šťavnatého klasického death metalu, vezoucího se na vlně mimořádně pulzujícího riffování, kouzelných melodií a samozřejmě výstavního murmuru ústřední kacířské postavy.
První polovina alba, to je doslova a do písmene jateční slavnost. DEICIDE sypou z rukávu silné a vzrušivé motivy jeden za druhým, až z toho jednomu uši přecházejí. Hromové burácení v „One With Satan“, megavýplach „Crawled From The Shadows“, jízda po sterilizačním pásu „Seal The Tomb Below“, krvavý flusanec „Compliments Of Christs“ a „All That Is Evil“, vyšperkovaná o powermetalovou střední pasáž, za níž by se nemuseli stydět ani třeba takoví RUNNING WILD, samozřejmě ve svých nejlepších létech. On vůbec sklon k maličko vzdušnější kytarové hře je něčím, co albu i v dalších skladbách vydatně pomáhá zdůraznit jeho celkový výraz a já si říkám, proč ne. Kapelu poznáte tak jako tak po prvním taktu, a že trochu ubrala na smrtící ortodoxnosti jí momentálně jenom prospívá.
Ale jedeme dál, taneček přes dvě pekla neomylně pokračuje ve vysokém tempu, přestože nasazení úvodní pětice skladeb si už tak neochvějně neudrží. Dalším parádním sólem se blýskne „Anointed In Blood“, po níž se zase jako blesk po hromosvodu sveze „Crucified Soul Of Salvation“, vyšperkovaná zvučnými záseky. Dokonale natlakované refrény poté předvedou „Defying The Sacred“ a „Consumed By Hatred“ a dílo zkázy dokoná závěrečná „Destined To Blasphemy“, pekelným kladivem zatloukající 666 hřebů nenávisti do bran všech svatostánků všehomíra.
Tohle jsou zkrátka legendární DEICIDE v kostce a přesně takhle mají znít. Jsem moc rád, že o nich takto můžeme hovořit i v prvním roce čtvrté dekády jejich unikátně blasfémické existence.
1. One with Satan
2. Crawled from the Shadows
3. Seal the Tomb Below
4. Compliments of Christ
5. All That Is Evil
6. Excommunicated
7. Anointed in Blood
8. Crucified Soul of Salvation
9. Defying the Sacred
10. Consumed by Hatred
11. Flesh, Power, Dominion
12. Destined to Blasphemy
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.